1968-2018: Od jednoho divokého května k druhému – Výzva ke shromáždění na Prvního máje v Paříži

This post is also available in: English (Angličtina) Français (Francouzština) Deutsch (Němec) Italiano (Ital) Português (Portugalština ( Portugalsko)) Español (Španělský) Svenska (Švédský) Dansk (Dánský)

Revoluční kvas

Jistí žurnalisté, intelektuálové, umělci a politici chtějí připomínat
rok 1968 a jeho vzpoury, které prezentují jako hnané touhou po
kapitalistické demokracii a osobním potěšení. Je to zase jednou o
prodejích, žebříčcích sledovanosti, literárním braku a volebních urnách;
o neutralizování a odcizení toho, co bylo v jednom z nejpodvratnějších,
nejnásilnějších a nejbojovnějších rocích v poválečných letech politické.
Analyzování historie až na kost vykouzlí z nadšení a vzpoury jedné
generace způsob, jak co nejlépe spoutat a zpacifikovat tu následující…

Pařížští studenti odstartovali květen 1968 okupací Sorbonny. Rozletěly
se konkrétní požadavky a studentské odmítnutí současného světa se
vepsalo do zdí po celém městě a vtělilo do nočních barikád. K tanci se
brzy přidali i dělníci a odstartovali generální nekontrolovatelnou
stávku, která ochromila zemi. Během dvou týdnů se vláda zhroutila a
vyhověla stávkujícím skrze nevídané sociální ústupky.

V Mexico City se shromáždily statisíce protestujících. Studenti obsadili
školy a univerzity a v ulicích se střetávali s policií – to vše pro
svobodu se sdružovat a proti politické represi. Mexický stát protestní
hnutí ukončil zavražděním více než dvou set lidí při tlatelolcolském
masakru.

Na druhé straně Železné opony nová vláda v Praze odstartovala proces
politické liberalizace s podporou obyvatel. Ti usilovali o urychlení
zavedení svobody slova a shromažďování, ukončení cenzury a otevření
hranic na Západ, stejně jako o omezení moci represivních složek. Bylo
zapotřebí tanků na náměstích, aby Pražské jaro skončilo.

Vietcong zahájil tetskou ofenzivu proti velkým městům na jihu Vietnamu.
Útočníci byli zatlačeni po několika týdnech, ale jejich tažení ukázalo
světu potenciál severovietnamské armády a předznamenalo porážku
Američanů.

V Itálii druhým rokem pokračovalo studentské hnutí. Zrodilo se z kritiky
autoritářství a kapitalistického fungování univerzitního systému.
Pokračovalo za svůj původní rámec a začalo se zabývat mezinárodními
záležitostmi a domácí politikou. Zaštiťovalo stávky, opustilo kampusy a
rozšířilo se do ulic, kde zažilo první vítězné střety s policií. Rok
1968 byl v Itálii začátkem dlouhého rudého období – dvanácti let
politického experimentu a konfliktu: okupací, stávek, riotů, ozbrojeného
boje, pirátských rádiových stanic, vyvlastňování, sociálního nepokoje.
Všechny aspekty života se obrátily vzhůru nohama…

Emancipační hnutí se vzepjalo nečekaně napříč planetou: v Japonsku,
Spojených státech, Německu, Senegalu… Sexuální i politické osvobození,
boj proti všem formám autority, feministická hnutí a politický odpor.
Odmítnutí práce, ekonomického světa a jeho diktátu. Komunitní život a
ilegalita. Zrod radikální ekologie a odmítnutí akademického systému,
vzetí si zpět vědomostí. Vzpoura proti imperialismu, militarismu a
koloniálním válkám.

Účastníci těchto bojů zaplatili velkou cenu. Desítky tisíc lidí byly
zraněny, zabity, uvězněny či vyhoštěny. Tito lidé také ale zažili
vítězství a nově nalezenou sílu, nové formy života a boje. Rozbili svět,
aby se z něj objevily světy nové a divoké. Ve spojenectvích mezi dělníky
a studenty, muži a ženami, imigranty a občany, tam všude se zrodila
šířka a síla těchto hnutí a jejich jinakost jako síla, cesta k porážce
našeho protivníka. K znovuobjevení sebe samých. K tomu, abychom se
naučili bojovat a vítězit.

Oni vzpomínají, my pokračujeme

Přes všechny revoluční snahy kapitalistický režim pokračoval. Po jeho
různých variacích a vstřebávání kritiky, po všech těch růstech a
globálních krizích, je svět nemocnější než kdy jindy.

Evropští občané mají údajně maximální možnou svobodu a jejich životy
přetékají úžasnými volbami. Volbou mezi jednou příležitostí k podělanému
nakupování a tou další. Mezi jednou stranu a druhou, kdy obě v podstatě
zastávají stejnou politiku. Volbou mezi různými druhy rakoviny, na které
se dá zemřít…

Nadbytek nesmyslných možností, které nás vedou k tomu, abychom zapomněli na to, že všechny postrádají jakoukoli osudovost – to je vše, co může kapitalismus nabídnout ‚privilegovaným‘ naší doby. Ostatní, miliony
migrantů utíkající před válkou, bídou či klimatickými katastrofami, jsou
odsouzeni k putování a umírání před branami Evropy, nebo, pokud se
dostanou dovnitř, k přetvoření ve vykořisťovanou pracovní sílu pro
zaměstnavatele, případně ve kanónenfutr, na kterém si policejní složky
zkouší své represivní techniky.

A pokud se bavíme o rovnosti: některé bílé a vzdělané ženy se mohou stát
manažerkami jako „kdokoli“ jiný – a někdy se dokonce stávají vedoucími
těch největších globálních síl. Ale počty znásilnění a vražd žen se tím
nijak nesnížily. Nebílé ženy k tomu nadále zůstávají ostudně využívaným
pojivem společnosti: uklízejí, starají se, vzdělávají – a jsou
neviditelné.

Práce je dřív než kdy jindy hlavní hodnotou naší společnosti.
Nezaměstnaní čelí sledování, pohrdání a snaze o eradikaci. Uber, Amazon
a jejich armády ‚kreativních‘ manažerů usilují o znovuobjevení fordismu,
ve kterém je existence každého měřená a monitorovaná, ve kterém je vše
podřízené kultu Teď – věčné přítomnosti, která nenechává žádné místo pro
minulost ani budoucnost.

Z globálního hlediska už ani nemůžeme spočítat, kolik druhů vyhynulo
nebo je ohrožených, stejně jako počet zničených ekosystémů či nárůst
znečištění oceánů. Ekonomický svět pokračuje v prosazování své dominance
nad planetou a ničí vše, co je živé.

Naštěstí se v tomto krásném novém světě objevily různé formy
uvědomělosti a pokusy o subverzi a konfrontaci. Snahy o zběhnutí ze
systému jsou na vzestupu a zelený kapitalismus i profesionální politici
už oklamou jen hlupáky a mizery. Spojenectví se upevňují. Migranti
okupují náměstí a baráky a činí svou existenci viditelnou, ženy se
organizují k prosazení svých práv, hlasů a životů. Z širšího hlediska
politické reformy i policejní vraždy vedly k silnému a nečekanému
výbuchu politické akce, stejně jako megalomanské developerské projekty
zrodily ve svém stínu komuny a snahu o skutečnou přeměnu míst, v nichž
žijeme. Shromáždění světových lídrů skončily zmařením snah tisíců
policistů o zachování ‚pořádku‘, obsazením a výtržnostmi v těch
‚nejbezpečnějších‘ městech.

Jako součást těchto pokusů volají francouzští soudruzi všechny, co
slyší, aby vyrazili do Paříže na divoký květen. Tímto textem odpovídáme
na jejich výzvu a směřujeme ji ke všem komplicům a přátelům, ať již
současným či budoucím.

Vyrážíme do Paříže, protože si myslíme, že slova a historie si zaslouží
být napadána – stejně jako stav, ve kterém se nachází náš svět. Nejde
nám o fetišizaci nebo idealizaci věcí minulých, ale o vzkříšení
vzpomínek, životů a bojů minulosti, stejně jako o to, aby nadále žily
touhy a myšlenky, které je vedly. Před padesáti lety tisíce přátel
vyrazilo, aby dobylo nebesa. Že selhali ve snaze strhnout s nimi i
kapitalismus, je teď vedlejší. To, co je pro nás důležité, jsou jejich
myšlenky, akce i impulzy, které je hnaly vpřed – a to, jak na ně můžeme
odpovědět, jak je dýchat, přehodnocovat, a možná zopakovat. Jak říkají
naši zapatističtí přátelé, budoucnost je naší minulostí.

Vyrážíme do Paříže kvůli tomu, co je teď v sázce. Podpořit francouzské
soudruhy a předat přání „všeho nejlepšího“ Macronovi. Poté, co se ve
volbách přehoupl přes odmítnutí tradiční třídy politiků a co se
prezentoval jako ‚apolitický‘, začal francouzský prezident zběsile
zavádět neoliberální opatření. Ta ničí práva pracujících a posilují
autoritářství a státní kontrolu. Jeho první velkou chybou v tomto tažení
je současný pokus o zásadní reformu univerzitních přijímacích zkoušek a
fungování železnic, kterým dal najevo, že chce zničit celý veřejný
sektor.

Železničáři, kteří jsou známi jako jedni z nejbojovnějších dělníků,
zahájili stávku, co zásadně ovlivnila fungování dopravy od začátku
dubna. Řada studentů začala obsazovat a blokovat školy a univerzity.
Státní úředníci pochopili, že požadavky a agresivní management, kterému
musí čelit, se budou už jenom zhoršovat. Samozřejmě, že se vláda snaží
kontrovat politickými útoky skrze média proti železničářům i státním
zaměstnancům, zatímco policie a školní administrativa reaguje na
studentské okupace zuřivou silou.

Stávky a demonstrace z dvaadvacátého dubna nicméně ukázaly odhodlání a
sílu, kterou jsme neviděli od hnutí proti reformě pracovního zákona v
roce 2016. 180 demonstrací napříč Francií, zásadní narušení leteckých i
železničních dopravních systémů, masové a tvrdé pouliční akce. Nikdo
nemůže říci, jak se tyto počátky nového hnutí vyvinou v příštích
týdnech. I tak je v nich jasná výzva k budování mostů mezi lidmi a
setkávání, na nichž bychom mohli sdílet své světy. Výzva k obsazování
nádraží během protestů železničářů, pořádání shromáždění, okupování
různých míst, hledání společných cílů… Výzva k tomu, abychom cítili a
bojovali společně a aby přicházející jaro šlo za rámec dosavadní
historie.

Nic neskončilo, vše začíná…